Hedeč významným poutním místem
Pouť na nejrůznější místa spojená s některým světcem či světicí byla od raného středověku v křesťanském prostředí chápána jako způsob, kterým bylo možné dosáhnout něčeho mimořádného anebo za to následně tímto způsobem zaplatit.
Poutní místa byla vždy spojena s konkrétním kultem a středověk navíc, pokud šlo o kult konkrétního svatého, spojoval myšlenku určitého místa s hmatatelným vyjádřením, s ostatky příslušného světce, ať už kompletními či částečnými. Poutník musel překonat vzdálenost, mnohdy značnou, aby se do cílového poutního místa dostal. Po cestě na něj čekaly nástrahy schopné připravit ho nejen o majetek, ale mnohdy i o život. Přesto se lidé po celý středověk vydávali na daleké pouti osobně i v zastoupení. Účinek pobytu v poutních místech byl totiž nenahraditelný jakoukoliv jinou aktivitou. V praktické realizaci byl dost značný rozdíl, zda se poutník vydal do Jeruzaléma, ke svatému Jakubovi do Santiga de Compostela nebo třeba "jen" ke svaté Alžbětě Durynské do Marburgu. Výsledný duchovní efekt však mohl být zcela srovnatelný, snad s výjimkou křížových výprav, které pokud byly směrovány do Svaté země, bývaly mnohdy chápány jako poněkud specifický druh poutě a jejich konečné vnímání bylo přece jenom poněkud jiné.
Barokní zbožnost
V českých zemích poutě získaly zcela nezaměnitelnou podobu v baroku. Barokní zbožnost, která, zjednodušeně řečeno, stavěla na citovém vnímání uzavřeném do formálního rámce, nacházela ve fenoménu poutě velmi přijatelný způsob vyjádření. V té době se v českých zemích etablovala řada poutních míst, která už nebyla po středověkém způsobu spojena s konkrétními ostatky svatých, ale především s myšlenkou, podpořenou často jakýmsi uměleckým vyjádřením, mnohdy velmi novodobým, třeba obrazem nebo sochou, které ovšem vždy měly svůj vlastní příběh, ať už reálný nebo mystický. Navíc 17. století se u nás neslo ve znamení kultu Panny Marie, což se zcela nezaměnitelně promítlo i do skladby poutních míst.
Století osmnácté ve střední Evropě principiálně poutím nepřálo. Zákazy, reformy, omezení, vysvětlování i intelektuální vzdor vycházely jak z určitých civilních, tak z některých církevních kruhů té doby. Nejpozději v této době začala být pouť považována především za výraz lidové zbožnosti, i když je zřejmé, že geniu loci některých poutních míst podléhali čas od času i velmi význační intelektuálové. První reskript, který ze zákona omezoval konání poutí, zpočátku především do ciziny, bylo nařízení císařovny Marie Terezie z 11. dubna 1772. Pak následovala řada dalších a z jejich četnosti vyplývá nejen hledání vhodné formy pro tuto právní oblast, ale také houževnatost a vytrvalost, se kterou docházelo k jejímu porušování.
Poutě opět povoleny
Definitivní konec právních omezení přišel až v roce 1840, kdy byly poutě opět oficiálně povoleny, nejenom mlčky tolerovány. Jenže vnímání doby už bylo zcela jiné. Barokní zbožnost patřila téměř bezezbytku minulosti a polovina 19. století se nové příležitosti chopila po svém. Na řadě starých poutních míst se čile rozvinul novodobý poutní ruch, který sebou nesl podstatně významnější ekonomické vazby pro daný region, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. To, co někdy bývá označováno za moderní poutní průmysl, bylo nedílným a významným doprovodným znakem obnovených i nově zavedených poutí 19. století.
Zatímco úprava právního stavu souvisí s celou rozsáhlou a komplikovanou oblastí diplomatických vztahů v Evropě navzájem a s papežským dvorem zvlášť a do značné míry také s vývojem uvnitř římskokatolické církve, pak nový rozvoj poutního života v podunajské monarchii bývá dáván do souvislosti jednak s obnovenou činností jezuitů, ale především s působením redemptoristů. Redemptoristé byli v té době relativně velmi mladým řádem (jeho kořeny nesahají dále než do poloviny 18. století), na jehož etablování se v podunajské monarchii měl hlavní zásluhu původem moravský Němec ze Znojemska Jan Klement Maria Hoffbauer, ačkoliv on sám se legalizace činnosti řádu v Rakousku nedožil (velmi záhy prohlášený za svatého). Od roku 1820 redemptoristé jako kazatelský, misijní a částečně i školský řád působili i v českých zemích a do své správy postupně přebírali řadu poutních míst a jedno zcela nové, Filipov v severních Čechách, dokonce v jejich péči tehdy vzniklo a více než dost se proslavilo.
Mariánská Hedeč
V našem regionu existovalo od 17. století rovněž jedno významné mariánské poutní místo. Původní poutní kostel s přilehlým klášterním komplexem byl na vrchu nad městem Králíky, zvaném tehdy Kahlenberg, vybudován z iniciativy králického rodáka, následně pátého královéhradeckého biskupa Tobiáše Jana Beckera v létech 1696 1700, resp. 1710. Správcem poutního místa byl od jeho počátku řád servitů, pro který bylo pěstování mariánské úcty jedním z předním úkolů.
Serviti na Muttergottesbergu, jak byla hora přejmenována, vydrželi přes celé nepříznivé období druhé poloviny 18. a počátku 19. století. V okamžiku, kdy měli šanci začít se zotavovat z nepřízně uplynulého období, po roce 1840 dolehla na ně další vlna starostí. Od blesku vznikl požár a v noci ze 7. na 8. srpna 1846 poutní kostel i klášter vyhořely tak důkladně, že podle soudobého svědectví zůstaly stát jen kamenné obvodové zdi, v některých místech dokonce jen základy vyztužené železnými úpony. Nicméně obnova začala vzápětí. Ještě do zimy 1846 byl komlex celý znovu zastřešen, aby zkáza dál nepokračovala, v následujících letech obnova sice ne příliš rychle, ale zato nepřetržitě pokračovala. Hlavní hybnou silou bylo, zdá se, město Králíky, jež si bylo už tehdy zřejmě vědomo problémů, které by především v ekonomické oblasti nastaly, kdyby poutní místo zaniklo. Bylo třeba především získat dostatek financí, protože místní serviti neměli z čeho opravy financovat. Pomoc ze strany řádu jako celku pak nebylo možné očekávat, protože zdejší konvent byl předposledním činným v Čechách a druhý ještě existující, v Nových Hradech, nemohl jakkoliv zásadnějším způsobem finančně přispět. Veřejné sbírky, které byly okamžitě organizovány především péčí města Králík, nalezly odezvu ponejvíce ve městě samotném a nejbližším okolí, což vzhledem k celkové ekonomické situaci regionu nebyl právě jistý zdroj příjmů. Ze vzdálenějších lokalit to byli především lidé z Moravy, kteří se do těchto sbírek zapojili, ale je třeba připustit, že jejich podíl neovlivnil jakkoliv rozhodujícím způsobem celkovou výši sbírky. Z účtování po 10 letech oprav, kdy zdaleka vše nebylo ještě ukončeno, vyplývá, že prostředky ze sbírek by absolutně nestačily. Vynesly za celých 10 let něco málo přes 28 000 zlatých, přičemž celkové škody byly úředně odhadnuty na 90 000 zlatých. Jen 2349 zlatých byly další dary, především z nejbližšího okolí, v naturální formě. Významným dárcem prostředků na opravu poutního areálu se stal stát z tzv. náboženského fondu. Přispěl 22 500 zlatými jen v prvních 10 letech a tyto příspěvky dále pokračovaly, i když dokladování jejich potřebnosti bývalo komplikované. Nicméně ze státního náboženského fondu bylo v následujících 20 letech investováno dalších více než 36 000 zlatých.
Nová éra a redemptoristé
Složitost situace způsobila, že zdejším servitů došly síly a správu poutního místa se pokusili opustit. Ani to nebyl jednoduchý proces a nejen představitelé města Králík měli zájem na tom, aby za ně byla získána rovnocenná náhrada. Tou byli podle představ obecních zastupitelů Dolní Hedče, Červeného Potoka, Horní a Dolní Orlice a Králík benediktini z Emauz, tedy řád s tradicí, požívající všeobecné vážnosti. Dopis v tomto smyslu, adresovaný královéhradeckému biskupovi 1. května 1881, však neměl následnou praktickou realizaci. Podle předávacího protokolu z 18. července 1883 se ujali správy poutního místa na Muttergottesbergu redemptoristé a tím započala jeho nová éra. Podrobnosti o dějinách tohoto poutního místa ve druhé polovině 19. století, vycházející z nových výzkumů archiválií, je možné se dočíst jednak ve Zprávách Společnosti pro dějiny Němců v Čechách II/2003, které vyjdou v červnu 2003 v Ústí nad Labem, jednak v revue Střední Morava, která vyjde v Olomouci v průběhu roku 2003.
MARIE MACKOVÁ
Orlické noviny - 15.3.2003